Oblasti rizikového chování se mění spolu s dobou. Dnes jim kraluje nadužívání technologií, sociální sítě a nástrahy kyberprostoru. Poptávka po odbornících na dětskou duši je vysoká, ale těch je žalostně málo. Proto v Centru primární prevence školí pedagogy, psychology a další nejen pedagogické pracovníky, aby si uměli v praxi s běžnými problémovými situacemi poradit sami. Programů nabízejí celou řadu, jak ale říká Mgr. Jan Žufníček, vedoucí pracoviště a psycholog, s prevencí se musí začít brzo a trvá dlouho, než se objeví první výsledky
Můžete nám přiblížit hlavní činnost Pražského centra primární prevence?
Zabýváme se prevencí a naší primární klientelou jsou odborníci ve výchově a vzdělávání, tedy psychologové, pedagogové, často je to škola nebo pedagogicko-psychologická poradna. Jsme malé oddělení o šesti lidech, které vznikalo ve spolupráci s Magistrátem hlavního města Prahy a Lékařskou fakultou UK. Dohodli jsme se, že by měla být na kraji vždy nějaká zastřešující organizace, která bude kraj odborně zaštiťovat a stanovovat standardy kvalitní péče. V 90. letech se prevence objevila jako něco úplně nového, často se kolem toho točili bývalí uživatelé návykových látek. Až po nějaké době se zjistilo, že efekt je v tomto případě nulový nebo dokonce snižuje úroveň předcházení závislostem a tehdy začaly vznikat nějaké standardy. Jsme součástí Centra sociálních služeb Praha, což je fajn, protože můžeme spolupracovat s celou paletou služeb, které nabízí.
Jakých problémů se v rámci primární prevence dotýkáte?
Oblastí, do kterých jsme začali vstupovat, bylo kolem osmi. Věnujeme se agresivitě, šikaně, návykovým látkám, ale také poruchám příjmu potravy. V posledních letech přibývají další aktuální potíže, jako je netolismus (závislost na virtuálních drogách), problematika sociálních sítí, to je dnes velké téma.
Když jsme před těmi patnácti lety vznikali, zaměřovali jsme se na specifickou prevenci, ale věděli jsme, že je potřeba zaměřit se také na prevenci nespecifickou, copingové strategie a obecně podporu duševního zdraví. Zpočátku proti tomu byl trochu odpor, než začaly přicházet ze zahraničí programy Health promotion, tedy podpora duševního zdraví a poslední čtyři roky od covidu zjišťujeme, že je to důležité téma.
Jaké služby a programy nabízíte?
Většina našich programů se věnuje podpoře duševního zdraví, aby děti byly od co nejmenšího věku připravované na zvládání obtížných situací (Copingové strategie). To je založeno na pilířích sebeprezentace, učení se sociálním dovednostem. Už dokážeme děti naučit, jak na tu danou situaci reagovat, musíme je ale naučit tu situaci rozpoznat. Proto nyní vzniká náš nový program Percepce sociálních dovedností. Takový program trvá většinou rok a za tu dobu se naučí situaci rozpoznat a správně na ni reagovat. Když to umí, tak se nedostávají do krizové situace, která může vyvrcholit až třeba tím, že jsou agresivní, že začnou někoho šikanovat nebo užívat návykové látky. Nejsme schopní pokrýt dnešní poptávku, proto je dobré nabyté dovednosti předat dál učitelům, kteří u nás projdou výcvikem a potom mohou pracovat se svými dětmi v průběhu celého školního roku. Když ukončí výcvik, ještě se dál setkáváme a říkáme si, co zvládli, co je čeká a jak to třeba řešit.
Pokud bych měl vyjmenovat konkrétní programy, rád zmíním program Zipyho kamarádi, to je původně britský program pro malé děti, který jsme se naučili v Norsku. Je to příběh dvojčat, která mají doma strašilku. Jde o modelování situací, které děti zažívají ve škole, s tím spjatá přátelství, pocity. Jedním z témat tam je třeba ztráta, smrt, se kterou se děti taky musejí vypořádat. Dále Jablíkovi kamarádi, AART nebo ChildTalks+. Opakovaně jsme se setkávali s tím, že máme děti z běžné populace, které mají rodiče s duševním onemocněním nebo závislostí. S tím pracuje právě program ChildTalks+, který vyhledává rodiny, kde jeden nebo oba rodiče trpí duševním onemocněním, a během půlročních sezení se dělá odrazový můstek pro další práci. V těchto rodinách je problém často tabuizovaný, nemluví se o něm, děti tomu nerozumí. Jde tedy o to najít cestu, jak o tom mluvit, následně pak probíhá vyjasňování rolí a pravidel, získají vlastně představu, jak svoji situaci řešit, a kontakty na další odborníky.
Nabízíte programy vhodné pro různé věkové kategorie?
Velice dobře ošetřený je druhý stupeň základních škol, kde se těch programů realizuje hodně. Horší je to ale právě s menšími dětmi ve školkách, tam to tak dobře podchycené ještě není. Musí se začít brzo a výsledky se objeví za relativně dlouhý čas. Když už se děti v první třídě naučí sednout na polštářky a říct, jak se ve třídě mají, co je trápí, už jim to pak v šesté třídě nepřijde divné. Dokáží svoji pocity a myšlenky sdílet.
Jak se od roku 2009, kdy Pražské centrum primární péče vzniklo, problémové oblasti proměňují?
Devadesátá léta byla hodně o drogách. Od roku 2000 až 2010 se zase hodně řešila šikana, pak se přidala i šikana učitelů a posledních deset let je to o nadužívání technologií a od covidu také sociální sítě. Covid zajistil, že to tehdy byla jediná kontaktní platforma, na které se děti setkávaly. Není možné je najednou zakázat, budeme s nimi dál žít, takže se snažíme děti od co nejútlejšího věku připravovat na chování a nástrahy v kyberprostoru.
Jaké jsou největší výzvy, kterým čelíte v souvislosti s návratem dětí do škol po letních prázdninách?
Pracujeme hodně s prevencí šikany, nebo lépe řečeno s vytvářením bezpečného klimatu ve škole. Pokud máme ve škole vytvořené bezpečné prostředí, jsou děti ochotnější říkat, že je jim ubližováno, necítí se dobře nebo že mají rodiče problémy. Do rodin se nám jde špatně, ale ve školách je docela dobrá sonda, jak se dá do těch rodin dostat. Je důležité dát dětem paletu možností, jak se vyjádřit a neodradit je. Ve společnosti se teď mluví o velké zátěži dětí a výzkumy ukazují, kolik dětí trpí depresemi a úzkostmi. Určitě na to má vliv složitá geopolitická situace, podepsal se na tom covid a taky je to o tom, že generaci Z už deset let vybízíme – říkejte nám, když je vám blbě, a oni to začali říkat a my najednou nevíme, co s tím. Máme málo dětských psychologů a odborníků, kteří by pomohli.
Co považujete za nejdůležitější aspekty úspěšné primární prevence v oblasti duševního zdraví dětí?
Může to znít jako klišé, ale začít co nejdřív, být v tom důsledný, tzn. ve chvílích, kdy se mi nedaří od toho neustupovat, kvalitní vztahy a otevřenost. Školy mají povinnost vytvářet třídní pravidla, pokud nevědí, jak s tím pracovat, je to otrava pro všechny. Ve chvíli, kdy vznikají správně, tedy že jsou moderovaná učitelem, děti je formulují na základě zkušeností, které se spolužáky zažívají, a následně se k nim spolu s učitelem pravidelně vracejí a říkají si, jestli fungují nebo ne, mají smysl a mohou v té třídě sloužit. Měla by tam být otevřenost, že když dítě chce k tomu něco říct, setká se s kladnou odezvou učitele a pak to bude chtít opakovat.
Někteří učitelé chtějí mít třídu, kde jsou všichni kámoši. To prostě nejde. Cílem je, aby si neubližovali. I přes naše snahy vždycky bude nějaké procento lidi, kteří ve společnosti neuspěje.
Jaké máte plány do budoucna pro rozvoj a zlepšení vašich služeb?
Nynější plán je dotáhnout trénink sociální percepce. Přemýšlíme o možnostech rozšířit pole působnosti našeho oddělení nejen na oblast školství, ale nějakým způsobem se dostat do rodin.
Comments