Ulice není bezpečným a vhodným místem k životu pro nikoho. Otázkou zůstává, jak zařídit, aby se nikdo v situaci bez střechy nad hlavou neocitl. Mediálním prostorem nedávno prolétl návrh, aby byla lidem bez domova odebírána zvířata. „U tohoto návrhu považuji za problematické především upřednostňování základních potřeb psů včetně bezpečí, před snahou zabezpečit tyto potřeby lidem, kteří v sociální situaci ztráty bydlení jsou. Měli bychom se primárně zabývat tím, že ulice není vhodné místo pro život lidí a usilovat o zajištění střechy nad hlavou jim, ideálně společně s jejich zvířaty,“ říká Simona Šimíčková, koordinátorka programu městských ubytoven.
Na městských ubytovnách se stejně jako v azylových domech Centra sociálních služeb Praha podařilo již několik lidí zabydlet i s jejich psími/kočičími kamarády. Snížení prahů služeb tak, aby na ně dosahovali i lidé, kteří nějaké zvíře vlastní je řešení podstatně lepší, než zvířata jejich majitelům odebrat. Podařilo se tak z ulice dostat i lidi, kteří dlouhodobě neměli možnost svou situaci zlepšit. Bylo tomu tak právě pro to, že se odmítli svého zvířecího kamaráda vzdát. Často je to pro ty lidi nejbližší přítel a poslední, kdo jim v nelehké životní situaci zůstal. Představa odloučení je pro ně nemyslitelná.
Je pravda, že je o zvířata lidí bez domova špatné postaráno, jak se často lidí domnívají? Či už zvíře vlastní člověk bez domova nebo někdo bydlící, měli bychom stav zvířete a jeho zabezpečení posuzovat na individuální bázi. Plošně to totiž rozhodně říct nelze. „U psů lidí bez domova často vidíme, že mají potřeby zajištěné, jejich páníčci se o ně starají, jak nejlépe mohou. Co se týká zdrojů jako například jídla, často je zabezpečí primárně pro ně, až následně myslí na sebe. Mezi psem a jeho člověkem se vytvoří pevný vztah, jsou na sobě navzájem závislí. Pes člověka při shánění zdrojů doprovází, jsou neustále spolu,“ dodává Simona Šimíčková k stavu zvířat lidí bez domova, se kterými se za svou praxi setkala. To samé potvrzuje veterinář MVDr. Martin Šmelhaus, který, každoročně pejsky lidí bez domova očkuje a poskytuje jim základní veterinární péči. „Očkuji zvířata lidí bez domova již několik let, a beru to především jako pomoc zvířatům, jejichž majitelé nemají finanční prostředky na veterinární péči. S případem, kdybych si řek, že by dané zvíře mělo být majiteli odebráno jsem se nesetkal. Během očkovacích dní pro CSSP, kterých jsem se účastnil, byli zvířata v dobrém zdravotním stavu. Myslím si, že nezáleží na tom, zdali člověk bydlí v bytě nebo na ulici. Důležité je, zdali má zvíře rád a postará se o jeho životní potřeby. Pes žije s člověkem po několik desítek tisíc let a v minulosti lidé nebydleli v bytech. Pes žije po boku člověka v podmínkách, jaké mu člověk poskytuje. Pes je spokojený v blízkosti milujícího páníčka, s dostatkem jídla, pití a s teplým suchým pelíškem.”
Jak vypadá život člověka na ulici s pejskem nám popsali dva obyvatelé Azylového domu pro muže Michle. Podle jejích slov je to celé mnohem komplikovanější než častá představa, že si člověk pořídí pejska a víc vyžebrá. „Já mám pejska pro sebe a pro moji lásku. Je to jako dítě,“ říká majitel malinké fenky Loly. „I když jsme venku, ty zvířata milujeme a oni nás. Já bez Loly nebudu a ona beze mě taky ne. To prostě nejde. Dávám do ní taky spoustu peněz, někdy mi už nic víc ani nezůstane,“ dodává a fenku sedící vedle něho ochranářsky hladí. „Pes je možná při žebrání lákadlo, ono ale jít žebrat není jen tak. Když už si tam ten člověk klekne, tak ho k tomu asi něco nutí. To není jen tak si kleknout na ulici a žebrat o peníze,“ doplňuje majitel nádherné černé fenky Bubu.
„Bubu je deset let. Nemám ji od štěňátka, původně patřila kamarádovi, ale ten musel opustit republiku a já jsem si jí vzal. Nejdřív jsem žádného pejska nechtěl, když jsem na ulici a nemám pro ni pelech alespoň na deset let. Pak jsem ale zjistil, že jsem na ty ulici sám a nikoho nemám. Ten pes mi dává strašně moc. Je to parťačka, o kterou se starám a ona se stará o mne,“ dodává.
Fenky Bubu i Lola mají veškeré očkování a jsou očipované. Oběma páníčkům s tím vypomohla paní Jarmila Pávková z organizace psí život. „Minulý rok měla Bubu zánět dělohy, paní Pávková ji vzala k nim na operaci. Nechali si jí tam 14 dnů, což jsem obrečel. Pak se ke mně Bubu vrátila. Mám slzy v očích, jenom o tom mluvím,“ popisuje majitel fenky Bubu. „Pozdravujeme psí život!“ Ani jeden z pánů si nedovede představit, že by jim pejsky někdo odebral.
„A to by mě fakt zajímalo, co by s těmi psami dělali?“ ptá se majitel Bubu. „Dávali by je někomu, koho taky nemusí znát? Já mám Bubu 9 let.“
Kromě toho, že mají majitelé a jejich zvířata mezi sebou silné pouto, jsou zvířecí parťáci také skvělým pomocníkem v získávání a udržování kompetencí. Člověk se musí starat o někoho jiného než jenom o sebe a často je to pro něj právě motivace něco ve svém životě změnit. O pozitivním vlivu zvířat na klienty sociálních služeb jsme si povídali i v jednom z dílů našeho podcastu. K tématu se vyjádřila metodička Centra sociálních služeb Praha Eva Kudrnová i vedoucí Azylového domu pro muže Michle, ve kterém už našlo ubytování mnoho klientů se zvířaty. Díl si můžete poslechnout zde.
Comments